Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sufražetky a legitimita ... co se stalo?

9. 4. 2007

Mezi tím, co je legální a legitimní existuje velmi často stav napětí. To co je legální nemusí být nutně legitimní a naopak. Snad nejznámější příklad tohoto rozporu v dějinách je případ čtyřiceti sedmi samurajů, jejíchž jednání sice bylo shledáno čestným a legitimním, nicméně nelegálním, a kterým bylo proto nařízeno spáchat sebevraždu. Jakékoliv pravidlo čí zákon mohou být vynucovány pouze tehdy, jsou-li většinou pokládány nejen za legální, ale také za legitimní. Co se stane, když velká část společnosti přestane některé pravidlo považovat za legitimní, se dá ukázat na chování britských sufražetek.


Roku 1832 přijal britský parlament zákon, který přiznával volební právo nejen pozemkovým magnátům, ale také představitelům zámožných městských vrstev. Zároveň však tento zákon poprvé v historii Británie stanovil, že voličem se může stát pouze muž, a připravil tak o volební právo i těch několik málo žen, které ho do té doby, alespoň teoreticky, měly. Tento zákon byl nepochybně legální a vzhledem k tomu, že parlament tehdy obdržel jedinou petici požadující volební právo také pro ženy, zřejmě i legitimní.


Když se roku 1867 opět přijímala novela volebního zákona, která přiznávala volební právo i méně majetným městským vrstvám, parlament, díky zásahu poslance Milla, poprvé také vážně zvažoval otázku volebního práva žen. Několik desítek poslanců dolní sněmovny dokonce hlasovalo proto, aby bylo některým ženám volební právo přiznáno. Konsensus* o nepřípustnosti volebního práva tak byl narušen. Koncem století už v dolní sněmovně hlasovala pravidelně pro volební právo žen většina sněmovny. Volební právo žen se však stále nedařilo prosadit, protože ho ve svém programu neměla žádná vláda či politická strana.
Roku 1903 se v Manchestru zorganizovala pod názvem WSPU malá skupinka žen požadujících volební právo. Přesný počet členek není znám. Bylo jich něco kolem dvaceti a tři z nich byly členky zakladatelky organizace Emmeline Pankhurst. Šlo tedy vlastně o nevelký rodinný podnik, který Emmeline založila poté, co místní vedení socialistické strany otevřelo společenský sál, do kterého byl ženám vstup zakázán. Celý následující rok se organizace chovala jako ostatní jí podobné organizace žen. Její členky sbíraly podpisy pod příslušné petice, psaly dopisy poslancům parlamentu a zasílaly příspěvky do novin, popřípadě vystupovaly na veřejných shromážděních.. Když se o rok později staly svědky toho, jak se projednávání "jejich" zákona v parlamentu proměnilo díky poslancům v taškařici, změnily taktiku. Christabel, nejstarší dcera Emmeline Pankhurst a v té době studentka práva, se v doprovodu kamarádky vypravila na veřejné shromáždění pořádané představiteli liberální strany, kde spolu s kolegyní požadovala odpověď na otázku, jestli liberální strana hodlá přijmout zákon o volebním právu žen.

Když se jí nedostalo odpovědi, otázku opakovaně pokládala do té doby než je policie vyvedla ze sálu. Následně místo, aby zaplatila pokutu za výtržnost, kterou ztropila, strávila týden ve vězení. tak se zrodilo militantní hnutí sufražetek. Taktika se ujala a po Christabel jí opakovaly i jiné členky organizace.
Politici zareagovali tím, že "známé firmy" do sálů raději nepouštěli. Nějakou dobu se sufražetkám dařilo pronikat dovnitř v přestrojení, jednou se jedna schovala v sálu za varhany a jindy se jim podařilo vniknout do budovy oknem.
Nakonec na setkání s politiky pořadatelé nepouštěli raději ženy vůbec. Jejich jednání bylo naprosto legální, sály si pronajímali a měli nezpochybnitelné právo si vybírat, koho na akci pustí a koho ne. Také jsem nenarazila na jedinou zmínku, že by sufražetky legalitu tohoto jednání zpochybňovaly.

Legitimita tohoto jednání byla však jiná věc. V momentě, kdy byly zcela legálně vykázány z akcí, kterých se měly zájem účastnit, přišel ke cti "jazyk vyloučených" "starodávná řeč kamení", byla rozbita (jistě spíše symbolicky) první okna. Když 1910 vyhrála liberální strana volby a když byla vytvořena komise, která měla připravit návrh zákona o volebním právu žen, tak, aby tento zákon měl šanci na přijetí oběma sněmovnami parlamentu, vyhlásily sufražetky příměří, které více méně dodržovaly až do jara roku 1912, kdy došly k názoru, že premiér a jeho vláda nemysleli návrh zákona vážně.

"Vláda vyhlásila válku ženám", prohlásila Emmeline Pankhurst a na oplátku vyhlásila válku vládě. Začátkem března 1912 sufražetky zorganizovaly nájezd na výlohy v centru Londýna. I přestože mnohé neměly velkou trefu, sama Emmeline musela nacvičovat hod kamenem za městem na kupce sena, podařilo se jím vysklít většinou výloh na hlavních třídách Londýna.
Zatčeno bylo několik set žen. Později se kampaň dále stupňovala. Sufražetky ničily golfová hřiště, kulečníkové sály, zapalovaly neobydlené domy, exploze poničila několik nádraží, byl zničen pavilon orchidejí v londýnské botanické zahradě, jindy zase bylo přeřezáno telegrafní vedení.
Jak to vše souvisí s zakouřenou českou putykou? Přiznám na rovinu, že kuřáky nemám ráda. Pokládám je za metlu lidstva, za nejbezohlednější skupinu lidí, kterou znám. Vadí mi, že pokud se vydávám někam stranou svých pěšinek, musím se chovat jako zvěd na nepřátelském území. Vadí, že pokud se například vydám vlakem do Amsterdamu, mohu na poslední jídlo zajít před Berlínem, pak už nemám šanci. Vadí mně, že se v centru Prahy nemám prakticky, kde najíst, ale barikády kvůli tomu stavět nebudu.

Nicméně, představme si, když se teď mluví o Mongolech v Blansku, že jste děcko, které se v narodilo v Čechách mongolským rodičům a že žijete ve společnosti řízené extrémními zastánci svobodného trhu a posvátnosti soukromého majetku. Takže i když máte české občanství, chodíte do české školy a mongolsky moc neumíte, máte problémy.

Když jdete s spolužáky ze školy, oni mohou do cukrárny na zmrzlinu, vy však ne, neboť ve výloze visí cedule "Mongolům vstup zakázán". Když se vydáte se spolužáky na výlet, stane se vám několikrát totéž. Pak se vydáte na diskotéku... Myslím, že to dále nemusím rozvádět.

Historička Anotnia Raeburn vyčíslila škody, které sufražetky napáchaly pouze během jednoho týdne roku 1913 takto:

* 3. dubna - na předměstí Hampstead Garden Suburb byly zapáleny čtyři domy. Tři ženy poškodily třináct obrazů v galerii v Manchesteru. V Stockportu vybuchla bomba v opuštěném vagonu.
* 4. duben - na nádraží v Oxtedu vybuchla bomba, venkovské sídlo poblíž Chorley Wood bylo zcela zničeno požárem
* 5. duben - požár na závodišti v Ayru způsobil 3000 škodu liber. Byl vystopován pokus zapálit závodiště v Klesu.
* 6. dubna - bylo zničen panský dům v Norwitchi a zapálen dům v Potters Bar.
* 7. dubna - byl odhalen pokus zapálit závodiště v Cardiffu. Požár vypukl v dalším domě na Hampstead Garden Suburb. Ve zřícenině v Dedley Castle způsobily sufražetky za použití starého děla explozi.
* 8. dubna - na závodišti v Dithie Park (Aberdeen) někdo vyřezal nápis "Propusťte paní Pankhurst" Slovo "propusťte" bylo dvanáct stop (4 metry) dlouhé * 9. dubna - poblíž Nottinghamu byl zničen stoh sena v ceně několika set liber
Sufražetky byly něčí dcery, něčí manželky a často také něčí matky. Byly ve společnosti zcela integrované. A nebylo jich mnoho. Tvrdé jádro se odhaduje na tisíc žen. Přesto jejich organizace napáchala velmi značné škody a vláda z nich byla v koncích.


"Daily Telegraph" přinesl 26. února 1913 dopis jedné čtenářky, který dost přesně vystihoval vládní bezmocnost. Stálo v něm: "Zdá se, že se všichni shodují na to, že řádění sufražetek je nutno učinit přítrž, ale nikdo neví jak to udělat. Existují pouze dvě možnosti, jak toho dosáhnout. Obě budou účinné: 1) zabít všechny ženy v Spojeném království. 2) dát ženám volební právo. S pozdravem Bertha Brewster."

Řádění sufražetek nakonec ukončil až vstup Británie do války, rozhodly se totiž po dobu války vyhlásit příměří.

Svoboda slova není absolutní. Právo křičet "Hoří!" v divadle plném lidí neexistuje. Právě tak není absolutní ochrana, kterou stát a společnost poskytují soukromému majetku. Známá se přistěhovala kamsi do Nizozemí, kde si najala domek. Zanedlouho dostala od místních úřadů dopis, že na pozemku kolem domu je nepořádek (zůstal tam po předcházejícím nájemníkovi) a že ho musí uklidit. Neudělá-li to, udělá to na její náklady město.

Sufražetky argumentovaly tím, že vyloučení žen z politické obce je absolutní, na rozdíl od mužů (část mužů v této době ještě neměla volební práv), kteří mají možnost případnou bariéru překonat. Argumentovaly tím, že vláda bez souhlasu těch, kterým se vládne, je tyranie a vzpoura proti ní je povinností.
Pokud se část příslušníků společnosti cítí diskriminována na základě znaků, které jsou jí vrozené a tudíž nezměnitelné má tendenci vypovědět "společenskou smlouvu".

("Neuznávám autoritu policie, tohoto soudu nebo jakéhokoliv jiného soudu a zákona sepsaného muži" prohlásila Teresa Billington na soudu).
Hořící předměstí Paříže jsou ještě v živé paměti. Což je také důvod, proč společnost porušuje zásadu nedotknutelnosti soukromého majetku a i zde zakazuje diskriminaci na základě rasy, pohlaví...

Lenka Vytlačilová (Britské listy)