Sebevražedné atentátnice: Co je motivuje a proč jich stále přibývá?
Sebevražedné atentátnice
O motivaci odpalujících se žen nelze říci nic jednoznačného - jen to, že jejich počet roste. Sotva Západ od poloviny devadesátých let pozvolna uvykl na sebevražedné atentáty radikálních islamistů, dostavil se nový šok. Každý sedmý atentát v současnosti páchají ženy; v úhrnu již jde o desítky případů. Je to projev emancipace moderních muslimek, či zoufalé snahy ukázat, že se vyrovnají mužům?
Mají jich dost
V úterý 10. dubna čekalo před policejní stanicí na severovýchodním okraji Bagdádu několik desítek mladých rekrutů. Do jejich skupiny se vmísila žena zahalená do černého oděvu a vzápětí se ozval výbuch. Na ulici zůstalo patnáct mrtvých těl. Koncem února jiná atentátnice zabila podobným způsobem více než čtyřicet lidí na jedné z bagdádských vysokých škol.
Tamní ženy začaly s atentáty předloňské září a vlastně jen následovaly atentátnice v Čečensku, Uzbekistánu, Pákistánu, Turecku, Jordánsku nebo Egyptě. Vůbec nejznámější jsou sebevražedkyně z Palestiny, jejichž příběhy jsou také nejlépe zdokumentovány. Jásir Arafat pro ně vymyslel arabský výraz "šahída", odvozený od mužské verze šahíd, mučedník. První z nich byla Wafa Idrísová, o níž se děti učí ve školách. Od té doby se nechalo dobrovolně rozmetat dalších šest palestinských žen. Nadto v Izraeli existuje zvláštní věznice pro neúspěšné atentátnice, jimž selhala nálož či nervy. Uvězněných žen je zatím třicet, hnutí Fatah však vloni oznámilo, že má k dispozici dalších sto kandidátek na sebevražednou misi.
Nebe, peklo, ráj
Sebevražedkyně byly v minulosti nasazovány tak rozličnými hnutími jako severoirská IRA, kurdská PKK nebo Tamilští Tygři. Největší nástup sebevražedného atentátnictví souvisí až s rozšířením radikálního islámu a jeho vyhroceným oceněním sebeobětování. Mužští muslimští sebevrazi svou ochotu zemřít vysvětlovali oddaností víře a "láskou ke smrti", která děsí změkčilé Zápaďany milující život. Na Západě naopak rádi věřili, že atentátníci jsou zmanipulovaní mladí muži věřící příslibu dvaasedmdesáti černookých panen, které podle 56. súry Koránu čekají v nebi na každého mučedníka. Podrobné studie ukázaly, že sebevrazi obvykle nebyli primitivové, chudáci, a často ani náboženští fanatici. K činu se mnohdy rozhodli po traumatizujících nebo ponižujících zážitcích, ale často i proto, že neměli jiné východisko. Byli například obviněni z kolaborace a měli volbu mezi potupnou smrtí z rukou vlastních lidí nebo slávou a očištěním rodiny.
To vše platí i u žen. Například zmíněná Wafa Idrísová byla jako pracovnice humanitární organizace každodenním svědkem utrpení, ale měla i osobní problém - její muž se s ní rozvedl, když mu ani po letech nedala dítě, zatímco nová žena mu dítě porodila. Ve svých osmadvaceti letech byla jako žena v tradiční společnosti vyřízena. Také její jmenovkyně Wafa al-Bisová, zohavená po výbuchu kuchyňské plynové bomby, měla pocit, že se nevdá - východiska spatřila v mučednictví. Některé ženy se k akci rozhodly, aby se vyhnuly trestu v rámci nechvalně známých vražd na ochranu ctnosti, nebo poté, co vážně onemocněly. V Čečensku zase v některých vesnicích nezbyl jediný muž; někdy byly k akci donuceny bitím nebo drogami.
Přesto mají ženy své specificky ženské motivace. Jednou z nich je pocit závazku vůči rodině, hlavně mužským příbuzným. Před rokem dvě egyptské dívky zaútočily na autobus s turisty. Vyšetřování ukázalo, že šlo o sestru a snoubenku muže, který byl předtím zabit egyptskou policií. Iráčanka Sadžída al-Rišáví šla do akce se svým manželem. Kromě toho chtěla pomstít smrt svého bratra, spolupracovníka abú Músy Zarkávího, který byl zabit při americkém náletu. Palestinka Hanadí Džaradatová zabila jedenadvacet hostů arabsko-židovské restaurace v Haifě poté, co byl při zátahu izraelské armády zabit její bratr.
To však neznamená, že atentátnice nejsou zfanatizované. Působí, jako by v mozcích vypojily určité obvody, takže jednají proti "ženským instinktům". Zmíněná Sadžída, matka dvou dětí, zaútočila v Jordánsku na skupinu svatebčanů. Přitom právě Jordánsko poskytuje azyl statisícům Iráčanů. První útočnice palestinského Hamasu Rím Rajší v měsíčníku Al-Muslima vysvětlovala: "Mám dvě děti a velmi je miluji. Ale má touha vidět Boha byla silnější. Jsem si jistá, že když zemřu jako mučednice, Bůh se o děti postará." Její krajanka Káhira Saadiová, matka čtyř dětí, tvrdila, že atentát spáchala "na jejich obranu". Pomáhala při zabití těhotné Izraelky a jejího muže.
Jsou však i případy, kdy si atentátnice na poslední chvíli akci rozmyslely. Jedné velmi zbožné Palestince se nelíbilo, že její šéfové dělají z krve mučedníků byznys. Druhá dospěla k názoru, že Alláh by zabíjení žen a dětí neschvaloval.
Dát frustraci smysl
Některé muslimky se bojových akcí účastnily už na počátku islámu. Prorokova žena Aiša vedla jednu z prvních bitev muslimů, a jeho vnučka Zejnab se zúčastnila bitvy u Kerbaly. Jenže odkaz těchto žen byl po etablování muslimského společenství překryt obavou ze žen coby potenciálních pokušitelek a svůdkyň, které je třeba držet zkrátka. Islámská tradice začala pěstovat ideál pokorné ženy v úloze matky, manželky a dcery. Jen při mimořádných příležitostech se vynořovala vzpomínka na islámské bojovnice. Vrátila se teprve v posledních letech, v rámci propagandy radikálního islámu.
Určitý typ uznání role žen je u fundamentalistů možné vysledovat od osmdesátých let 20. století. Možná že jde o důsledek toho, že islamismus není totéž jako tradiční islám. Například podle politologa Daniela Pipese je islamismus typická moderní ideologie, která jen používá náboženský slovník.
Na druhou stranu americká expertka Farhana Aliová tvrdí, že "nic nenaznačuje, že muži, kteří podporují ženy v sebevražedných atentátech, s nimi do budoucna hodlají sdílet moc nebo že budou souhlasit se svým vystřídáním v roli lidových hrdinů". Atentát provedený muslimskou ženou rovněž není, tvrdí Aliová, projevem sebevědomí nebo stupněm ke zrovnoprávnění, nýbrž způsobem, jak dát své frustraci alespoň nějaký smysl.
Emancipace?
Izraelský expert Yoram Schweitzer soudí, že zapojením žen byla Pandořina skřínka emancipace už otevřena a procesy vedoucí ke změnám nastartovány. Není sám, kdo tvrdí, že je vzrůstající podíl žen na teroristické činnosti odrazem jejich rostoucího sebevědomí. Převzetím tradičně mužského mučednictví jako by se hlásily o svůj podíl na všech aktivitách ve společnosti.
O tom však nesvědčí podrobnější analýza názorů mnoha pachatelek. Například neúspěšná atentátnice Ajat Kámilová v pozdějším rozhovoru s novinářkou sice sebevědomě uvedla, že "ve svaté válce není mezi mužskými a ženskými mučedníky žádný rozdíl", ale na dotaz, jak si představuje svou posmrtnou odměnu, odpověděla, že "mučednice bude velitelkou dvaasedmdesáti panen pro zemřelého šahída, bude tou nejkrásnější". Účast žen v boji je tedy zřejmě především pragmatickým krokem učiněným mužskými elitami teroristických organizací. Atentát spáchaný ženou má mnohem větší ohlas v západních médiích i se dá lépe propagandisticky využít doma. Ženy také mnohem snáze proklouznou přes kontrolní stanoviště, až donedávna je nikdo nepodezříval. Je možné, že až přestanou ženy "účinkovat", přestanou být nasazovány.
Zatím je ověřitelným faktem to, že v Maroku začali letos v únoru uvádět do úřadu první ženské "duchovní". Ty mají čelit šíření terorismu, který tamní ministr pro islámské záležitosti označil za "vážnou chorobu společnosti". Vkonzervativním Jemenu dokonce vycvičili ženské protiteroristické komando, které umí řídit hummery či střílet. Na teroristické frontě tedy proti sobě stanou i ženy.
***
Některé muslimky se bojových akcí účastnily už na počátku islámu
Působí, jako by v mozcích vypojily určité obvody, takže jednají proti "ženským instinktům"
Jan Fingerland